O mně

Krejčovské řemeslo je jako sochařina, tvrdí krejčová Lenka Čeřovská | Pardubice (rozhlas.cz)

A jak jsem se dostala ke krejčovskému řemeslu?
Předem musím napsat něco o své babičce, která ve mne probouzela lásku k tomuto řemeslu od ranného dětství a to nejen tím, že na mě pravidelně šila, ale dokázala o šití a oděvech nádherně vyprávět.
Babička se narodila v roce 1924 a přestože se nevyučila v oboru, věděla díky své kamarádce švadleně, a jejímu tatínkovi krejčímu, co a jak ušít. K šití měla doslova vášeň, kterou jsem po ní bezpochyby podědila. Babička byla vždy ustrojená tak jak by dáma měla být, dobře padnoucí šaty, klobouk a rukavičky. Myslím, že by se určitě nezlobila za přiloženou fotografii.

Tato dáma byla mou velkou kritičkou v počátcích mých pokusů o šití.

Bylo mi asi tak 13 let, kdy jsem se postavila před zrcadlo a chtěla si ušít sukni. Vzala jsem látku, omotala ji kolem sebe a chtěla ji ustřihnout. Když toto moje babička viděla, málem omdlela. Od té doby se mi snažila věnovat a předavat své znalosti. Přiznám se, že naše společné šití bylo občas velmi náročné a často s velkou kritikou. Právě díky ní, jsem došla k pokoře, kterou před tímto krásným řemeslem mám.
Přišlo rozhodování o budoucím povolání a co jiného jsem si mohla více přát než, že se vyučím švadlenou. Přesně takto mohlo vše s dobrým koncem proběhnout, avšak nestalo se tak. Rodiče vzhledem k mému temperamentu usoudili, že u šicího stroje rozhodně sedět nevydržím a tak jsem šla na „obchodku“. Musím přiznat, že si se mnou rodiče docela „užili“. Školu jsem úspěšně bojkotovala, přesto jsem ji přes všechny peripetie dokončila.
Touha po šití však přetrvala a já cítila, že mi šití jen jako koníček, rozhodně nestačí. Chtěla jsem vědět víc, naučit se vykonstruovat vlastní střih a ne jen vytahovat střihy z Burdy. Poznat a naučit se technologii a vše, co je u tohoto řemesla nezbytné.

Psala se devadesátá léta a já hledala, kde bych si mohla vzdělání doplnit. Přihlásila jsem se Střední průmyslovou školu oděvní v Praze a vystudovala jsem ji dálkově. Nádherná létá a zajímaví lidé, kteří nás učili a nedá mi to, abych některé nezmínila, jako např. spisovatelku a pedagožku PhDr. Janu Skarlantovou, která nás měla na oděvní výtvarnictví. Dokázala nádherně vyprávět o historii oděvů. Je autorkou úžasných knih, které jsem si později samozřejmě pořídila. Vzpomínám též na Janu Částkovou, která učila externě materiály a pracovala na tehdejším ÚBOKU, kam si nás zvala na zkoušku. Její vyprávění a zážitky z přehlídek v Paříži jsem většinou vstřebávala co to jen šlo. Nemohu nezmínit skvělou paní ředitelku Margetu Kučerovou, která vyučovala technologii a poznatky z praxe, kterou za svůj život získala, nám „dálkařům“ předávala.

Již během školy jsme společně s manželem začali podnikat a „rozjeli“ sériovou výrobu nočního prádla a oděvů pro volný čas, která nás živila dobrých 10 let.
Časem jsme otevřeli obchod se spodním prádlem a k tomu jsem se začala věnovat zakázkovému šití.

Šití na míru má svá specifika a tou je samozřejmě rozdílnost postav. Konečně jsem sem dostala k tomu, co mě vždy z krejčovského řemesla nejvíce lákalo, konstrukce a modelování střihů. Dělala jsem střihy na každou zákaznici zvlášť, vychytávala nedostatky a vždy se dostala na určitou hranici, za kterou již nešlo jít. Znovu jsem cítila, že dychtím naučit se v tomto oboru ještě něco víc. Hledala jsem něco, co by mně to mohlo dát a našla jsem obor na Fakultě textilní v Liberci. Znovu jsem začala studovat. Když pominu předměty, které mi zrovna neučarovaly, našla jsem to, co mně chybělo. Předmět Konstrukce střihů a modelování s paní doktorkou Musilovou byl přesně to ono. Konečně šlo překročit onu pomyslnou hranici, za kterou nešlo jít dál. Konečně někdo, kdo nevyžadoval naučené vzorečky nazpaměť, ale ukázal cestu k jiným metodikám a především to, jak lze s nimi pracovat. Opadla svázanost z „průmky“ a cesta byla otevřená. Dodnes vzpomínám na její větu, že návrhářství je především perfektní znalost konstrukce a modelování. Což je, jak vždy říkala v podstatě sochařina, vytváříte výkres v 2D, ale konečny výtvor je v 3D. Bakalářská práce nemohla být na jiné téma, než vývoj konstrukční metodiky.
Nikdy jsem se na rodiče nezlobila, že mě nepodpořili v mém přání jít se vyučit švadlenou. Možná právě díky nim a určitém vzdoru prosadit si to svoje, jsem měla a mám touhu se stále v tomto oboru vzdělávat. Dnes vím, že vše má svůj účel a popravdě „obchodka“ jako základ byl v podstatě výborný tah mých rodičů.
Dnes mám již svou konstrukční metodiku, kterou používám a samozřejmě stále dolaďuji. Střihy na každou zákaznici tvořím individuálně. Velkou radost mívám z toho, kdy se nám často stává, že oděv padne na první zkoušce tak, že se nemusí upravovat ani o milimetr.

Na babičku, která mě k této krásné práci přivedla si vzpomenu vždy, když koukám na dokončený ušitý oděv jejím kritickým okem a někde z dálky slyším i její pochvalu.